Oscar Wilde: OBRAZ DORIANA GRAYE

Analýza uměleckého textu

I. část:

Obsah:

Děj tohoto díla začíná v rozkvetlé zahradě, kde se sešli dva přátelé z dobrých kruhů. Malíř plný ideálů a ryzí muž, Basil Hallward, zde maluje portrét. Cynický lord Henry, povahově naprostý opak malíře, tento portrét označí za nejlepší Basilovo dílo. Když však navrhne malíři, že jeho obraz pošle na prestižní výstavu jako hlavní exponát, malíř odmítne. Prý do něj vložil příliš mnoho sebe sama. Obrazem totiž vzdává přílišný obdiv nezletilému a krásnému mládenci, kterého nedávno poznal – Dorianu Grayovi. Dorian – mladý aristokrat – je pro umělce jakousi múzou. Jeho svěžest a krása těla i ducha se promítá do celé malířovy tvorby. Lord Henry se malířovým řečím vysměje.

Do zahrady přichází sluha a oznamuje příchod Doriana Graye. Basil Doriana představí svému příteli a odcházejí spolu do ateliérů, kde má Dorian stát modelem. Během malby si všichni povídají. Doriana očaruje Henryho nemilosrdný přístup k životu a svéráznost některých jeho názorů. „Léčení duše skrze smysly, léčení smyslů skrze duši“. Jen na okamžik se spolu jdou projít do zahrady a stanou se z nich přátelé. Henry lichotí Dorianovi, vyzdvihuje jeho krásu, ale zároveň mu vystavuje její pomíjivost. Tvrdí, že právě pro pomíjivost mládí a krásy by si člověk, dokud je mlád, neměl cokoli odpírat. Když se oba vrátí do ateliéru, aby mohli pokračovat v malbě, Dorian vysloví přání – chce, aby všechny znaky stárnutí a úpadku nenesl on, ale jeho portrét.

Basil vidí, že Henryho zvrácená morálka může mít na Doriana zničující vliv. Jakékoli jeho rady nebrat to, co lord říká vážně, však Dorian přehlíží. Zakázané ovoce nejlépe chutná. A tak se oba dva vídají a Basil, ačkoli je do Doriana téměř zamilován, ustupuje do pozadí.

Jednoho dne čeká na lorda Henryho a na malíře Basila překvapení. Dorian si naplánoval svatbu. Jeho chotí se má stát mladičká herečka druhořadého divadla, vedeného neotesaným Židem, panem Issacsem. Její jméno je Sibyla Vaneová. Doriana však spíše uchvátila pro role, které představovala v divadelních hrách, než pro to, kým byla doopravdy. Sibyla a nikdo z její rodiny před svatbou neznal ženichovo jméno (Sibyla mu říká prostě jen „Princ z pohádky“). Její matka není z domluvené svatby nadšena, ale vzpomíná na své mládí, když byla také zamilovaná, a navíc ví, že Dorian je bohatý. Sibylin bratr, James Vane, však tuší, že ji neznámý cizinec jistě ublíží a přísahá, že jestli se tak stane, zabije ho. Dorian pozve na divadelní představení oba své přátele. Sibyla však ten večer hraje příšerně. Dříve neznala nic než divadlo. Teď je zamilovaná doopravdy, milostné scény v Romeovi a Jůlii hraje neprocítěně. Vidí, že Romeo je ošklivý a tlustý, zatímco její skutečný nastávající – Dorian Gray – je obdivuhodně krásný. Většina diváků v průběhu hry odchází. Po představení přichází za Sibylou Dorian. Děvče je rádo, že jej vidí, směje se na něj a přímo hýří láskou k němu. On ji však pohrdavě a krutě odmítne se slovy, že svým příšerným výkonem zabila jeho lásku.

Když přijde domů, podívá se mimoděk na svůj portrét, který onehda namaloval Basil. Tvář je nyní jakoby jiná – stále krásná, úsměv působí spíše jako krutý škleb. Dorian se zalekne a přemýšlí, proč vlastně se k Sibyle tak zachoval. Nakonec si uvědomí, že jeho chování bylo špatné. Už už se chystá zpět do židovského divadla prosit o odpuštění, když v tom vstoupí do místnosti lord Henry. Říká Dorianovi, aby se tím vším netrápil, že „to není jeho chyba“. Dorian mu odpoví, že vše odčiní a Sibylu si vezme. Henry nechápe. Je možné, že Dorian ještě nečetl jeho dopis? Sibyla Vaneová je mrtvá. Spáchala sebevraždu. Poté, co se Dorian od Henryho tuto zprávu dozví, je zlomen. Působením lordových psychologických postupů plných pokřiveností, však odhodí všechny své city a jde do opery a do klubu šlechticů. Smrt Sibyly je pro něj vlastně krásná – zemřela pro lásku k němu, jak je to přece romantické a je to navíc již minulost! Když za ním druhý den přijde Basil, aby ho utěšil, nedokáže Dorianovu cynismu uvěřit.

Dorian si začíná uvědomovat, že jeho přání prohozené de facto mimoděk tehdy v ateliéru se vyplňuje. Jeho hříchy nenese on, ale jeho portrét. Ukrýt jej – to musí udělat. Nikdo nesmí tento obraz nikdy spatřit, aby nebyla odhalena pravá podstata Dorianovy duše. Ani Basil – sám autor, který se mu nedávno vyznal k citům, které do obrazu zachytil, jej nesmí vidět! Zabalí jej proto do roucha a s pomocí dvou mužů ho vynese do staré nepoužívané studovny v horních patrech jeho domu. Po několik let žije Dorian na výsluní společnosti. Jeho krása a šarm jsou mu branou do nejužší smetánky. Je oblíbený a obdivovaný lidmi, kteří ho málo znají a všichni, co ho poznají, skončí zničeni. Nic mu není odepřeno. Dorian se oddává umění, stává se z něj ctěný sběratel. Po večerech se se zrcadlem v ruce kochá ohyzdností svého portrétu.

Velká část společnosti již utrpěla Dorianovým vlivem. Dámy dříve ctěné jsou nyní všemi odmítány, vážení lordové odchází z místnosti, jakmile Dorian přijde, úsměvy mnohých jsou přetvářka. Přesto však je Dorian – i díky svému přenádhernému vzhledu – stále mnohými ctěn. Dorian si ničeho, co mluví proti němu, nevšímá. Své kritiky považuje za mělké duchem, milenkami, které ho již omrzely, opovrhuje.

Jednou, když se Dorian vracel od lorda Henryho, potkal se s Basilem. Ten mu oznámil, že odjíždí do Paříže a že by s ním rád naposledy mluvil. Když dorazí k Dorianovi domů, Basil sdělí svému příteli, co ho tíží. Nemůže uvěřit zvěstem, které o Dorianovi kolují. Měl ho vždy nesmírně rád, dával mu veškerý svůj obdiv, zrcadlil ho ve svém umění. Teď je vystavován názorům, že Dorian stojí za zkázou a smrtí mnoha lidí… Dorian tyto řeči odmítá. Nic z toho, o čem Basil mluví, prý nemá na svědomí – sebevražda a neřesti jsou rozhodnutím těch, co je páchají. Basil mu věří – říká, že hřích by se člověku vepsal do tváře. Lituje však, že nemůže pohlédnout přímo na Dorianovu duši. Jak je překvapen, když mu Dorian nabídne, že mu svou duši odhalí v celé její podobě. Malíř nechápe. Jdou spolu po schodech do staré místnosti. Dorian se naposledy táže malíře, chce-li vidět jeho duši a strhává závěs ze svého portrétu. Basil zděšením vykřikne. Nemůže věřit tomu, co vidí. Odporné rysy ve tváři – ne, to musí být nějaká nevkusná karikatura! Vždyť tento portrét nemohl malovat on! Ale dole v rohu je jeho jméno… Basil se začne za Doriana modlit, z posledních sil se snaží toho krásného chlapce zachránit. Dorian s uslzenýma očima tvrdí, že pro něj je již pozdě. Basil se nevzdává, vyzývá Doriana, aby se nevzdal, aby se nepoddal té stvůře, která po něm zlověstně pokukuje z rámu obrazu. Doriana Graye náhle pohltí nenávist k Basilovi. On přece ten portrét namaloval. On to byl, kdo od základů změnil jeho život. Popadl nůž, který zde v místnosti týž den zanechal a bodl několikrát Basila do krku.

Druhý den ráno napsal Dorian dopis svému známému, bývalému nerozlučnému příteli, kterému už ale také stihl zničit život, Alanu Campbellovi, aby se dostavil v otázce života a smrti. Alan je vynikající chemik, biolog a hudebník. Alan je k Dorianovi velmi chladný. Nikdy již nechtěl vkročit do jeho domu. S přemáháním se nakonec rozhodne Doriana vyslechnout. Ten mu oznámí, že nahoře v pokoji je mrtvý muž – a na Alanovi je, aby využil svých znalostí chemie a biologie k tomu, aby po těle nezůstalo absolutně vůbec nic. To jak dotyčný zemřel se ho nemusí týkat, Dorianovi je zase jedno, jak se těla Alan zbaví. Alan je zděšen, vstane a chystá se odejít. Dorian ho zdržuje – tvrdí, že muž spáchal sebevraždu. Alan namítá, že za ní je jistě stejně zodpovědný přímo Dorian, chce odejít a být pryč od toho podivína. Dorian se dozná – byl to on, kdo vlastní rukou zabil toho muže. Campbel je zděšen. Nemůže uvěřit, že Dorian zašel až tak daleko. Slíbí, že neprozradí nic z toho, co slyšel, ale že Dorianovi s ničím nepomůže. Dorian zdvihne kousek papíru, cosi na něj napíše a podá jej Campbelovi. Campbelovi smrtelně zblednou tváře, těžce se usadí. Po dvou až třech minutách mu Dorian oznámí, že odešle kompromitující dopis, pokud mu nepomůže. Alan musí nakonec souhlasit.

I přes to vše se Dorian ještě téhož večera vypraví do společnosti. V dalších dnech pak žije navenek stejně bujarý život. Trápí se však víc a víc. Duši léčit skrze smysly – to je ono! Vydá se na výlet na předměstí, chce zkusit jeden z klubů, kde se podává opium. Když však v klubu potká jednoho z lidí, kterému zničil život, a vidí, co z něj udělal, rozhodl se z klubu odejít. Jedna z místních žen se s ním pokouší koketovat. Když ho osloví jako ďáblova zaprodance, Dorian ji okřikne. Odpovědí od děvy mu je, že si zajisté raději nechává říkat „Princ z pohádky“. Toto zaslechne v rohu místnosti jeden námořník. Vydá se za Dorianem. Ano, je to James Vane, bratr Sibyly Vaneove. Když Doriana dostihne, chytí ho za krk a namíří na něj revolver. Dá mu minutu na to, aby se smířil s bohem, potom ho prý zabije. Dorian předstírá, že vůbec neví, o čem je řeč. Zeptá se, kdy se celá záležitost, o které James mluví, stala. Odpověď: Před osmnácti lety… Dorian zajásá. Požádá námořníka, aby si ho důkladně prohlédl. Vskutku – James vidí, že tomuto chlapci nebylo ještě dvacet. Dorian je opět zachráněn podivným kouzlem jeho portrétu. Když Dorian odejde pryč, přijde k Jamesovi Vaneovi ta žena, která Doriana oslovila jako „Prince z pohádky“. Ptá se ho, proč Doriana nezabil. Když ji Vane, řekne, že to nemohl být muž zodpovědný za smrt jeho sestry, jelikož byl na to příliš mlád, žena se usměje. Přísahala Jamesovi, že je to skoro 18 let, co tohoto muže – Doriana Graye – poznala. Že právě on ji dostal na pokraj společnosti, a že sám zaprodal svou duši ďáblu za pěknou a věčně mladou tvář.

O týden později sedí Dorian s Henrym a další smetánkou v zimní zahradě. Vedou spolu klasické lehce dekadentní řeči tehdejší šlechty. Dorian je stále v šoku ze setkání s Jamesem Vanem. Byl již tak blízko smrti! Nebyl toho dne příliš zábavným společníkem. Omluvil se se slovy, že jde natrhat orchideje pro vévodkyni, která se s ním a s Henrym zrovna bavila. Dorian se dlouho nevrací. Náhle se ozval ze zahrady dušený sten. Všichni se seběhli. Dorian omdlel. Odnesli jej do modrého salónku. Když se Dorian probral, vzpomněl si, že spatřil za sklem skleníku tvář Jamese Vanea. Příštího dne nevyšel z domu, ba téměř ani z pokoje ne. Viděl Jamese doopravdy, nebo ho zachvátilo šílenství? Možná za vše může jeho představivost. A co z toho by vlastně bylo horší?

Třetího dne se Dorian odvážil ven. Spolu s vévodkyní se vydali na lov. V lese se Dorian připojil ke svému příteli, Geoffreymu Cloustonovi. Šli spolu lesem a vypadalo to, že úlovek bude nevalný. Vtom však vyběhl před ně zajíc. Geoffrey zamířil. Dorian vykřikl. Neuměl to vysvětlit, ale něco v ladných pohybech zvířete mu učarovalo – chtěl zajíce ušetřit. Zajíc vběhl do houští. Sir Geoffrey vystřelil a – ozval se dvojí skřek. Skřek zajíce a sten umírajícího člověka. Lov byl ukončen. Mrtvé tělo bylo odneseno pryč. Dorian se cítí neskutečně zle, jako by se teď mělo stát i jemu něco hrozného. Smrt toho člověka je podle něj zlým znamením. Lord Henry se těmto jeho obavám cynicky vysměje. Dorian se nějakou dobu trápí, když v tom je tok jeho myšlenek přerušen. Totožnost mrtvého muže je totiž neznámá. Nikdo ho tu nikdy neviděl. Dorian spěchá do hospodářských budov, kde je uloženo tělo. Je to James Vane! Nalezl se u něj šestiranný revolver… Doriana zaplaví nová vlna radosti. Strach ze smrti rukou bratra jeho dávné lásky pominul. Věděl, že je zachráněn.

Dorian se chce polepšit. Není to možné, aby mu již nebylo pomoci. Opustí venkovskou dívku, aniž by ji zneuctil. Provedl něco, o čem si myslí, že byl po letech první čestný skutek. Vede rozhovor s Henrym, hraje při tom na klavír. Mluví spolu i o Basilovi. Domýšlí, co se s Basilem asi stalo, doznávají se ke vztahu k němu. Dorian se zeptal Henryho, co by řekl na to, že Basila zabil právě on. Henry se vysměje. Zločin podle něj není pro lidi z vysoké vrstvy. Patří spodině. Pak se zeptá Doriana na něco, co přinutí muže u klavíru přestat hrát a zakončit vystoupení oním neharmonickým tónem. Citace z knihy: „Jak to vlastně prospěje člověku, když celý svět získá, a na duši škodu utrpí?“ Henry se ptá spíše ironicky – sám v existenci duše nevěří, ale Dorian o ní ví vše. Po nocích se na ní dříve dívával. Nyní již neměl odvahy. Henry Doriana povzbuzuje, aby zůstal takový, jaký je – symbolem toho, co doba hledá a toho, co našla. Dorian si uvědomuje, jaká stvůra se z něho stává. Chce se vymanit, ale vliv lorda Henryho mu to nedovoluje. Ten obraz mu to nedovoluje. Jeho duše je otrávená. Jakýkoli pokus o morálku je lordem Henrym odmítnut a zesměšněn. Dorian odchází z místnosti. Oznamuje Henrymu, že je již unaven. Henry jej požádá, aby se u něj stavil dalšího dne v jedenáct hodin, a Dorian s těžkým srdcem přijímá.

Dorian kráčí domů. Je příjemný večer. Dva lidé si na něj ukazují – jak mu to dříve bývalo příjemné… Dorazil. Opravdu se nemůže změnit? Pošpinil se, přesytil se zkažeností a měl špatný vliv právě na ty nejlepší a nejčistší lidi. Proč jen tehdy pronesl tu modlitbu, aby jeho hříchy nesl portrét? Lépe by bylo, kdyby mu každý hřích vynesl odplatu. V trestu je očista. Dorian se podíval do zrcadla, které mu kdysi dal Henry. Rozbil ho a rozšlapal. Nechtěl myslet na minulost. James Vane je pohřben, Alan Campbel se jedné noci zastřelil v laboratoři, smrt Basila jej nemůže tížit – vždyť to on namaloval ten proklatý portrét. Začne nový život! Přeci se zachoval šetrně k té vesnické dívence. Bude už dobrý! Ale počkat – změnil se portrét provedením toho dobrého skutku? Už přeci nemůže být hrozný jako dřív! Kdyby žil odteď mravně, třeba by vypudil z tváře všechny zbytky zlých vášní… Plížil se nahoru do studovny. Vešel, zamkl za sebou, jak měl ve zvyku. Odkryl závěs. Z hrdla se mu vydral výkřik děsu. Portrét se k lepšímu nezměnil. Naopak. Oči se dívaly zchytrale a kolem úst měl vrásky pokrytectví. Uvědomil si pravdu. Dívku ušetřil jen z ješitnosti, jen proto, aby poznal nové vzrušení. Portrét byl stále potřísněn krví – navíc zřetelněji než kdy předtím. Má se snad ke všemu, co spáchal, přiznat? Nikdo by mu neuvěřil. Basilovo tělo je zničeno, stejně jako jeho věci… Jediné, co proti němu svědčí je jeho portrét. Ano – proč se i jeho nezbavit? Portrét je obraz jeho svědomí – zničí ho tedy! Vzal nůž, kterým probodl Basila. Byl čistý, několikrát ho očistil. Probodl jím obraz. Bylo slyšet výkřik smrti. Sluhové se s leknutím probudily a vyklouzli ze svých pokojů. Dva páni, kteří šli dole po náměstí, se zastavili a zvedli oči k velikému domu. Pak šli dál, dokud nepotkali policistu a vrátili se s ním. Policista zvonil, ale nikdo neotvíral. V celém domě byla tma, jen v jednom z nejhořejších oken se svítilo. Policista vyčkával. Dva muži se zeptali policisty čí je to dům. Když se dozvěděli, že patří Dorianu, odešli. Uvnitř v domě spolu mluvili šeptem polooblečení sluhové. Stará paní Leafová plakala a Francis byl smrtelně bledý. Po čtvrthodině si přibrali kočího a lokaje a šli nahoru. Zaklepali, ale nikdo neodpověděl. Zavolali, ale všude bylo ticho. Chtěli vypáčit dveře, ale nedařilo se jim to, proto vylezli na střechu a spustili se na balkón. Dveře lehce povolily. Když vstoupili do pokoje, spatřili portrét svého pána, jak ho naposledy viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úbory a s nožem v srdci. Byl starý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédly jeho prsteny, poznali, kdo to je.

Charakteristika hlavní postavy:

Dorian Gray – pohledný mladý aristokrat s andělským vzhledem (souměrný obličej, jemně vykrojené nachové rty, modré oči a vlnité zlaté vlasy), kterému se každý obdivuje. Z naivního, čistého chlapce se ale pod vlivem lorda Henryho mění v cynického, do své krásy zahleděného amorálního muže. Nakonec se sám sobě začne hnusit.

Nemá rodiče, má dobrý vkus, lze ho lehce zmanipulovat, narcistický, hledá vášeň, ale na druhou stranu se cítí být členem konzervativní společnosti, pro kterou je arbitrem elegantem.

Není schopen plnohodnotné lásky, jelikož miluje jen sám sebe a svůj obraz v zrcadle.

Měl obličej bez jediné známky krutosti, sobectví, zkaženosti, vychytralosti, pokrytectví a ješitnosti, i když všechny tyto vlastnosti vlastnil. Je lhostejný k činům, ke kterým ovlivňuje osud ostatních lidí.

Žije hříšným životem, nebojí se ani vraždy svého přítele.

Lord Henry Wotton (Harry) – Volnomyšlenkářský, dekadentní aristokrat s pokřiveným světonázorem, ve společnosti je však oblíbenou hvězdou. V příběhu se jeví jako starší, ale co do stáří není o mnoho starší než Dorian. Basilův a později i Dorianův přítel.

Prvky autostylizace (Wilde v knize tvrdí, že umění nemusí být morální, tento výrok se objevuje i v samotné knize z úst Harryho)

Muž znalý života, velký bohém, rád filosofuje, poučuje, manipuluje, není schopen upřímné lásky, jako každý člen společnosti opovrhuje chudinou a těmi, kdo se mu nestačí rovnat, dokáže lichotit, na druhou stranu mu uteče manželka, ví, že není nesmrtelný, proto tolik obdivuje Doriana a je v jeho blízkosti.

Manipuluje Dorianem, dělá mu dobře, jak velký má na něj vliv.

Cynický lord Henry Wotton pohrdá morálními kategoriemi a společenskými zvyklostmi, stává se Dorianovým „ďábelským rádcem“, utvrzuje Doriana v jeho domnělé výjimečnosti a podněcuje ho k excentrickému chování.

Basil Hallward – utopicky smýšlející malíř věřící v dobro, je okouzlený Dorianem

Čestný muž, nezkažený společností, protože stojí tak nějak mimo ni, má svůj svět, který obsáhne jeho atelier, potřebuje podnět, aby stvořil umělecké dílo – dokud mu stojí modelem Dorian, tvoří svá největší díla (Basil totiž bezmezně obdivuje jeho krásu) = kniha v tomto směru odráží Wildovu homosexualitu, nezměrný obdiv mužů k jinému muži (Dorianovi).

Autor Dorianova obrazu. V rámci možností se do Doriana i zamiluje.

Je to dobrý člověk, idealista.

Má drsný, mohutný obličej s černými vlasy, intelektuální výraz. Nikdy nevěří špatnostem, které se o Dorianovi povídají a do poslední chvíle věří v jeho nápravu.

Charakteristika vedlejších postav:

Sibyla Vaneová – velmi nadaná a chudá mladá herečka, zamilovala se ještě do nezkaženého Doriana, ten do ní také – zasnoubili se - když ji opustil, spáchala sebevraždu – byl to první moment, kdy se obraz změnil.

Je velmi naivní a plná romantických ideálů a považuje Doriana za svého kouzelného prince. Obětuje pro Doriana svou kariéru.

James Vane – Sibylin bratr, slíbil vraždu tomu, kdo Sibyle ublíží, když natrefil na Doriana, prvně ho nepoznal, později byl omylem zabit při lovu.

Lehce neotesaný dobrodruh, námořník. Svou sestru miloval a chce ji pomstít. Záleží mu na Sibylině štěstí.

Alan Campbell – vědec (výborný chemik, biolog a hudebník), bývalý Dorianův nerozlučný přítel, Dorian ho pod výhrůžkami donutil zlikvidovat Basilovo tělo

pan Issacs – ředitel druhořadého divadla, kde hraje Sibyla. Kdysi pomohl finančně rodině Vaneových a žádá si za to Sibylu jako herečku.

Sir Geoffrey Clouston – jeden z mužů, který jde okolo Dorianova domu, zrovna když probodne obraz

Literární druh:

- epika – výpravný, dějový literární druh, zaměřuje se především na děj

Literární forma:

- próza

Literární žánr:

- román – s hororovými prvky a faustovským tématem; autor jej označuje jako esej

Literární směr:

- dekadence

Téma:

- Touha člověka po nesmrtelnosti, zachování si věčného mládí

- Hlavním tématem je proměna mladého nezkaženého chlapce vlivem společnosti - manipulace s člověkem, která uznává krásu – narcismus, věčné mládí které si všichni tolik přejí.

Hlavní myšlenka:

- Krása může zkazit a zničit člověka. Láska probouzí ve člověku touhu po dobru a polepšení. Člověk může svým působením jiného úplně přeměnit.

Motiv:

- smrt, pýcha, lhostejnost, povrchnost, zájem o umění, vzor společnosti

Časoprostor:

- Příběh se odehrává převážně v londýnské vyšší společnosti, na sklonku 19. století (přesný čas není určen)

- konzervativní viktoriánská Anglie

- román z roku 1890 s utopickými prvky

- město, divadlo, dům

Kompozice díla:

- Paralelní, s dějovými odbočkami (rodina Sybily, Dorianův vkus), jen lehce retrospektivní (vzpomínka na Dorianovi opatrovníky).

- 20 nepojmenovaných kapitol, některé byly k dílu připsány dodatečně

- Román v sobě obsahuje hororové prvky (s gotickým nádechem) a faustovské téma. Zachycuje umělecké pohnutky dekadence i homosexuality, proto byla kniha po svém vydání mnohými odsuzována.

- chronologická (děj se vyvíjí podle časové posloupnosti, tak jak šli události za sebou)

Expozice (úvodní představení postav nebo tématu)

• Dorian se setkává s lordem Henrym

Kolize (zauzlení, počátek zápletky)

• Dorian začíná přemýšlet o důležitosti krásy a jak se vyhnout stáří

Krize (rozvinutí zápletky k ostrému konfliktu)

• Modlitba za jeho věčné mládí, a aby obraz nesl známky stáří a hříchů

Peripetie (nové zauzlení děje, překvapivý zvrat který na čas odloží řešení)

• Dorian si uvědomuje své chyby a namlouvá si, že se chce napravit, mezitím je to ale zase jen pokrytectví a ješitnost z nového falešného pocitu pokání

Katastrofa (tragický závěr)

• Sebevražda

II. část:

Charakteristika vypravěče:

- Sám autor

- vyprávění probíhá v er-formě v minulosti

- časté dialogy oživující děj (hlavně ve vyšší anglické společnosti)

- děj je dynamický, má spád

- v knize je i mnoho filozofických, úvahových pasáží, které nutí k zamyšlení. Obvyklé jsou i odkazy na další literární díla

- Vyprávění je proloženo popisy přírody, interiérů a charakteristikami členů vyšší anglické společnosti, jež mají mnohdy ráz zesměšňující karikatury (Lady Norbouryhová, vévodkyně Gladys.)

Typy promluv:

- časté použití přímé řeči,

- slohový postup vyprávěcí a úvahový (Henry)

- časté použití symbolů – obraz – zrcadlo do lidské duše

- dekadence – upadající život krásného mladíka Doriana

- zachycení tehdejších názorů

III. část:

Jazykové prostředky a jejich funkce:

- Rozlehlé konverzační pasáže jsou protkány paradoxy (překvapující výrok, odporující běžným soudům pokládaným za správné), aforismy (stručně vyjádřená, vtipná, nezřídka ironicky zabarvená myšlenka, zakládající se obvykle na srovnání, protikladu nebo rozporu) a duchaplnými sentencemi, utvářejícími odbočky, které jsou místy jen velmi volně spojené se základní dějovou linií

- maxima – kratší prozaický útvar, inspiruje se jednáním nebo psychikou lidí, stručnost

- Román je psán spisovnou češtinou s hovorovými prvky, přirovnáními, inteligentním humorem vyšších vrstev, dialogy, lehkou ironií a nadsázkou - Ženy štěstí hledají, muži jím hazardují

- Hrdinové používají hojně francouzská slova -> cizojazyčné vsuvky (hlavně ve francouzštině) + autor uvádí verše ve francouzštině - vysvětlivky na konci knihy.

- Lord Henry hýří paradoxními myšlenkami a aforismy (Muž se žení, protože je znuděn, žena se vdává, protože je zvědavá. Oba se zklamou)

- Objevují se tam bonmoty - vtipná rčení

- Popis interiérů aristokratického bydlení a charakteristika členů vyšší anglické společnosti.

„Jak je to smutné!“ – přímá řeč

Tropy:

Přirovnání – Příšerný jako ta nejtemnější jeskyně

Synekdocha – Dal bych za to svou vlastní duši

Figury:

Anafora – Za to – za to bych dal všecko!

Literárně-historický kontext

O autorovi:

Oscar Fingal O´Flahertie Wills Wilde (16. října 1854 Dublin – 30. listopadu 1900 Paříž)

- Anglický dramatik, prozaik, básník a esejista irského původu. Narodil se roku 1854 v Dublinu jako syn Williama (přední irský oční a ušní chirurg královny Viktorie) a Jane (úspěšná spisovatelka a irská nacionalistka, píšící pod jménem „Speranza“). Oscar Wilde studoval s výborným prospěchem klasickou filologii v Dublinu a na Oxfordu, kde začal psát verše a seznámil se s dekadentními názory, které na něho měly velký vliv. Stal se ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Žil svobodně bez ohledu na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě šokoval prudérní společnost.

- Dne 29. května 1884 se oženil s Constance Lloydovou, jejíž finanční zabezpečení mu umožnilo žít v relativním luxusu. Oscar Wilde byl citlivým a milujícím otcem dvou synů – Cyrila a Vyvyana. Od roku 1891 se datovalo Wildovo intimní přátelstvím s lordem Alfredem „Bosie“ Douglasem. Čtyři roky poté byl obžalován z homosexuality, která byla v Anglii od roku 1885 ilegální, a byl odsouzen na 2 roky těžkých nucených prací v Readingu.

- Jeho žena Constance se od něj odvrátila a změnila sobě a synům příjmení na Hollandovi. Constance zemřela v roce 1898 v italském Janově, syn Cyril byl zabit během 1. světové války ve Francii. Vyvyan se stal spisovatelem a překladatelem a roku 1954 publikoval své paměti.

- K nejslavnějším dílům tohoto autora patří jeho román Obraz Doriana Graye, drama Salome a dvě konverzační komedie Jak je důležité míti Filipa a Ideální manžel. Salome se stala tak úspěšnou, že se stala předlohou pro stejnojmennou operu R. Strausse.

- Wilde psal také (mnohdy až andersenovsky laděné) pohádky. Za zmínku stojí i Wildeho báseň Balada o žaláři v Readingu, která vypovídá o vězení, kam byl Wilde odsouzen za své poklesky proti tehdejším mravům.

- Oscar Wilde se po návratu z vězení potuloval po Evropě, převážně pobýval ve Francii. Zemřel v bídě s podlomeným zdravím ve věku pouhých 46 let v Paříži.

Dílo: Propagoval dekadenci a nezávislost umělce i jeho díla ve vztahu k realitě jeho styl se vyznačoval lehkostí a smyslem pro komiku situace, což se projevilo v dramatické tvorbě

pohádky: Cantervillské strašidlo, Šťastný princ

komedie: Jak je důležité míti Filipa, Vějíř lady Windermenové, Ideální manžel

jediný román: Obraz Doriana Graye

Zařazení autora do doby:

- směr přelomu století

- 2. polovina 19. století – ve Francii se formovaly tři umělecké směry, a to impresionismus, symbolismus a dekadence

Lartpourlartismus: klade důraz na umění a estetiku

Francie: Jean Arthur Rimbaud

Paul Verlaine

Charles Baudelaire – praotec dekadence

Česko: spisovatelé kolem časopisu Moderní revue: Arnošt Procházka

Jiří Karásek ze Lvovic

Karel Hlaváček

Zařazení autora do uměleckého směru:

Dekadence: svým důrazem na temné stránky vnitřních prožitků člověka otevřela cestu moderní psychologické próze a expresionismu. Reálný svět stál v pozadí a byl až druhořadý. Zaměřovala se na rozbor osobních prožitků (halucinace, neurotické fantazie, sny prostupující do reality, morbidní vize) zprostředkovaných extrémně vybičovanými smysly „výjimečného jedince. Pojmu dekadence je také užíváno pro celkové ovzduší „únavy z konce století“ – tj. nejistoty a rozčarování jedinců v přelomové době. Obrácení hodnot, hnus je nová krása, východisko: marnost, prázdnota, narcismus, nuda, zklamání, beznaděj, pesimismus, pocit zmaru, morbidita, mysticismus

- v životě dekadentů se objevuje bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol, tuláctví, výstřednost

Zařazení knihy do kontextu celého autorova díla:

- inspirace, zdroje autora, okolnosti vzniku díla: Vlastní život a názory, hédonismus (slast je nejvyšší dobro)

- poprvé byl publikován jako úvodní příběh v časopise Lippincott´s Monthly Magazine (1890) -> vyvolalo negativní ohlasy

- nová verze vyšla v dubnu 1891

Kritické ohlasy: 

Kniha byla po prvním vydání prudérní anglickou kritikou nenávistně odsouzena jako kniha nezdravá a škodlivá. Stejný názor měl i soud, jemuž měl Wilde později vysvětlit svá důvěrná přátelství s mladými muži.

- při Wildeově soudním procesu proti němu byly použity i úryvky z knihy, které údajně potvrzovaly jeho sodomitu – společensky neakceptovatelné chování a zvrácenost

- dnes je kniha považována za jeden z pilířů moderní literatury